Narazil jsem na poučný článek o cihlářském řemeslu, který mimo jiné obsahuje autentickou kresbu znázorňující stejný typ cihlářské pece, jakou postavil František Chrpa ve Svrabově.
Článek se nachází na blogu paní Jaroslavy Klímové, která pro svůj příspěvek čerpala ze vzpomínek pana Josefa Moláčka (1. července 1879 - 1. prosince 1956), stavitele z čp. 50 v Nové Vsi u Mělníka, který je sepsal roku 1955 těsně před svou smrtí. Z korespondence s autorkou blogu jsem se dále dozvěděl, že Josef Moláček sepsal celkem 11 sešitů sešitů plných vzpomínek na Novou Ves s řadou kreseb a náčrtů. Sešitů se však dochovalo pouze 10 a jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Mělníku.
 |
| Obr. 1 - Nákres cihelny a cihlářského náčiní, autor Josef Moláček |
Změnila se nejen obec naše, ale změnily se také obce okolní. Před 60 nebo 70 léty byly to vesničky o několika číslech, nejvýše 50, někdy málo přes 100 a výstavba jejich byla opravdu podivuhodná. Kolem návsi byly seskupeny statky a chalupy, na obvodě pak chaloupky těch drobných lidí pracujících povětšině v zemědělství a celý svůj život od kolébky do hrobu živořící. Stavby provedeny z velké většiny buď z opuky a z nepálených cihel na staveništi přímo vyrobených, ovšem že ručně. Tyto cihly nepálené, se jmenovaly “egyptské”, obecně “ejpské”, jinak “vepřovice” a také jen “buchty”. Dříve se dělaly po 1 kusu do formy a byly značných rozměrů: 35 cm dl. 16 cm šíře a 10 cm výšky a dělaly se “na vodu” tj. po každém vyklopení naražené cihly do formy se tato vyplákla vodou, aby stěny i dno byly mokré a hladké. Dávala se do nich na drobno rozsekaná sláma, čímž cihla nabyla vaznosti. Později se dělaly tyto vepřovice po dvou kusech do formy na písek, tj. forma se po každém vyklopení cihel na “plac” vysypala suchým drobným pískem, aby se naražený materiál na dno a stěny nelepil, asi jako hospodyně vysypávala ošatky při pečení chleba moukou. Dobrý cihlář udělal denně 600, také až 1000 kusů podle toho jaké a kolik měl pomocníků, obyčejně dětí, které mu naražené formy na “plac” odnášeli a vyklápěli.
Když přišel ráno cihlář do práce, nejprve si musil nakopat hlínu a “nakvasit”, tj. polil ji vodou a lopatou několikrát přeházel až získal stejnorodou hmotu, schopnou k narážení do forem. Do této hmoty se pak již nedávala sláma, a zejména ne do těch, které byly určeny k vypálení k tomu účelu vystavěných pecí tz. “cihelny”.
Práce v cihelnách byla jednou z prací nejmizerněji placených a zaměstnávali se jí celé rodiny a ač dělali stavební materiál pro jiné, samy bydleli v nejbídnějších chatrčích, přímo v cihelně za vsi vystavěných, jakoby na pranýři. Dnes vymizely tyto cihelny a zbyly z nich jen rozpadávající se pozůstatky i s těmi baráčky, které nesly kdysy hrdý název “bytu”, kterým byl cihlář se svou rodinou vázán, aby v práci setrval. Jako ve městech byly hledány partaje buď bezdětné nebo s málo dětmi, byl zde pravý opak, zde mívaly přednost cihlářské rodiny mnoha dětmi, představující laciné pracovní síly.
Jak vypadala cihlářská pec? Bylo to podélné stavení zdéli ca 10 – 12 i více metrů a šíře 8 – 9 m, vyzděné z pálených cihel, neomítnuté. Ve hřebenu střechy byl kuřník, byl to takový nástavec střechy otevřený, aby kouř mohl odcházet. Střecha jen ledabyle taškami kryta. Po jedné podélné straně byl pecník pro zásobu uhlí. Dno pecníku bylo asi 1 m pod úroveň roštu, železného, silného. Těchto roštů bylo v peci umístěno 4 – 5 i více dle délky pece. Pod nimi byl prostor na popel. Do pece se vešlo 30, 40 i 50 tisíc cihel syrových, které cihlář do pece navážel buď zadem, se strany, nebo i přes pecník dle okolnosti. Cihly vyrovnával u roštů na úzskou stranu, nechával mezi nimi mezeru, aby plamen mohl pronikati. Na celou šíři pece vznikl mu takový tunel šířky roštu, vysoký as 50 cm, který vrchem postupně cihlami překládal. Dále pak cihly už jen rastroval, nechávaje mezi nimi volno, až byla pec plná, pak cihly vrchem omazal hlínou a na roštech rozdělal oheň a topil nejméně 6 dní ve dne v noci, až cihly byly vypáleny. Pak pec chladla i 14 dní, než se cihly mohly brát. Záleželo na cihláři, jak svému řemeslu rozuměl, aby jakost cihel byla co nejlepší. Dnes tato zdlouhavá výroba cihel odpadla, a máme k tomu “kruhovky”.
A tak to bylo i s výrobou cihel. Zatím co cihlář se pachtil s 600 – 1000 cihlami celý den, chrlí nám dnes strojní výroba statisíce cihel daleko hutnějších dřívějších.
Autor ve svých vzpomínkách patrně popisuje jemu dobře známou cihelnu čp. 63 v Nové Vsi, která byla v provozu přibližně mezi lety 1848 - 1924, o čemž svědčí následující následující zmínka v místní kronice.
Čís.pop.63.
Po zrušení poddanství byla zřízena při statku čp. 1 cihelna v poloze ke křížku a při ní domek pro cihláře se sušárnou. Byl do r. 1900 bez domovnho čísla. Z pozůstalosti Václava URBANA přešel na vdovu Rosalii Urbanovou a r. 1910 na syna Bohumila URBANA. Po zrušení cihelny prodal jej 21. února 1924 Pavlu NOVOSELOVOVI a manž. Růženě. Dne 7. srpna 1926 získal jej Antonín KRAHULÍK s manž. Josefou, na niž dne 1. února 1932 přešla odevzdací listinou i polovina manželova. Dne 2. prosince 1936 je poznamenáno, že je nově provdaná HOFMANOVÁ.
Komentáře
Okomentovat