František Chrpa ve Velké válce

Když František Chrpa v prosinci 1913 dokončil základní dvanáctiletou vojenskou službu u rakousko-uherské armády a jako desátník 28. zeměbraneckého pěšího pluku opouštěl kasárny v Pražské ulici v Benešově, asi ještě netušil, že to není na moc dlouho a svobody si moc neužije.

Obr. 1 - Propouštěcí štábní rozkaz č. 16 z roku 1913 na základě §59 armádních zákonů z roku 1912¹

Již za necelý půlrok od přeřazení do domobranecké zálohy byl v Sarajevu dne 28. června 1914 spáchán atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este. Toho využilo Rakousko-Uhersko a o měsíc později 27. 7. vyhlásilo Srbsku válku. Tím odstartovala první světová válka, která bude mít na svém konci miliony obětí a způsobí obrovské hospodářské potíže všech zúčastněných stran.

O den dříve, v neděli 26. července 1914, byla vyhlášena částečná a krátce na to kompletní mobilizace. Tím se prakticky kompletně zastavilo dění v celé zemi. Továrny přestaly vyrábět, ustaly práce na poli a všichni muži v záloze měli povinnost se do 24 hodin hlásit u svého pluku.

Obr. 2 - Vyhlášení částečné mobilizace 26. července 1914²

A tak se i stalo. Druhý den po vyhlášení mobilizace, tedy v pátek 27. července, se František rozloučil s čerstvě dvouletou dcerkou Vlastou, naposledy políbil svou ženu Marii a vyrazil směr Benešov, aby se hlásil u svého zeměbraneckého 28. LIR pluku. Ještě týž den složil přísahu, že bude věrně sloužit císařovi, nafasoval uniformu, zbraň a další armádní vybavení. Přidělen byl k 15. rotě 28. domobraneckého pěšího pluku (LstIR 28) a byl mu přiznán žold ve výši 6 Korun.

Dle dalších dochovaých zápisů v kmenovém listu byl 10. srpna 1914 odvelen a vlakem transportován na ruskou frontu, aby se zapojil do tuhých bojů o Halič.

Halič je historický kraj ve východní Evropě. Jako Královstvi Haličské a Vladimiřské byla jedna z korunních zemí habsburského soustátí (později Rakouského císařství a Rakouska-Uherska). Zaujímala severní podhůří Karpat od horní Visly na západě až po horní Prut na východě. Řeka San dělila Halič na západní část s městem Krakov, kterou obývají hlavně Poláci, a východní část s městem Lvov, kterou obývají hlavně Ukrajinci (s početnou polskou menšinou – kolem 20 %). V roce 1911 žilo v Haliči 8 082 000 obyvatel. Do roku 1918 byla Halič jednou z korunních zemí monarchie. Disponovala zemskou samosprávou, jejímž nejvyšším orgánem byl Haličský zemský sněm sídlící ve Lvově.3

Františkův písecký 28. domobranecký pluk utvořil od 27. srpna společnou divizi s dalšími domobraneckými pluky č. 7 z Plzně a č. 8 z Prahy a společně se zapojili do bojů u Opole, o čemž se ve svých pamětech zmiňuje desátník Padevět z pražského domobr. pl. č. 8.

Když náš pluk 27. srpna o 8. hod. ranní vtáhl na osudné místo, viděli jsme poprvé hrůzu války. Jen tornister, prádla a šatů, které byly rozvěšeny na plotech, bylo 5 vozů, jež se narychlo sehnaly, o počtu raněných a mrtvých ani nemluvě. Ve chmurné náladě, vzbuzené prvním obrazem války, jsme přecházeli řeku Vislu těsně pod Josefovem, kamž jsme se šťastně dostali. K 11. hod. jsme pak hravě okupovali Josefov, který byl nepřítelem opuštěn. Ten ustupoval zatím do okolních lesů. Zde sešli jsme se se 7. plukem domobr. plzeňským a 28. pl. domobr. z Písku. Tvoříce dohromadu jednu divisi, rozložili jsme se za městem, asi 4 km směrem severovýchodním k městečku Opoli. Zde jsme byli stále znepokojováni jízdním nepřítelem; zde jsem poprvé viděl srážku rakouské jízdy s ruskou. Jak srážka dopadla, nevím, vím jen to, že obojí jízda zmizela v lese. 29. srpna přišlo hlášení výzvědných oddílů o postavení nepřítele. Rakouské dělostřelectvo zahájilo boj, který trval až do noci. 30. srpna zrána dostal 1. prapor 8. dom. pl. Praha rozkaz, aby zaujal směrem proti nepříteli v rojích (schwarmlinie). Počali jsme postupovati volně, v přestávkách polmi a lesními podrosty. Přední hlídky stále hlásily, že nepřítel je viditelný, ale že stále v pořádku pomalu ustupuje, hledaje volné místo, kde by nás očekával. (Připomínám, že to ještě nebyla válka okopová.) Asi kolem poledne přešli jsme městečko Opol, vnikáme do hustého lesního podrostu, kterým jsme prošli, rozprostíralo se před námi bažinaté údolí - rašeliniště. V údolí se třemi proudy vine říčka Chodol, za tímto údolím bylo lesnaté návrší, kde nás očekával neviditelný nepřítel. I. rota přešla již údolí, rozvinuta v bitevní řetěz, asi 2 km severovýchodně za Opol, započaly sem tam jednotlivé výstřely. Náš I. prapor počal sestupovat do údolí, ostatní 3 prapory zůstaly jako reservy. Na pravé naší straně stál 7. pl. domobr. a na levé 28. pl. jako divisní reservy. Sešedše do údolí, přešli jsme první dřevěný můstek a seznali jsme, že půda pod nohama se nám houpá. Důkaz toho byl, že velitel praporu a pobočník vedli s námi své jízdní koně. Tito však svou tíhou počali se bořiti, a než jim vojáci přispěchali na pomoc, probořili se tak hluboko, že jim jen hlavy koukaly, a za okamžik zmizeli v bažině.4

Odrážet útoky nepřítele, který byl ve značné přesile, se nedařilo dlouho. V úterý 8. září 1914 byl František Chrpa zajat ruskou carskou armádou a následně v zajetí setrval dlouhých tři a půl roku až do jara 1918.

Obr. 3 - Záznam o zajetí v "Seznamu ztrát" č. 154, 2. dubna 1915⁵

O tom, co se v osudný den na ruské frontě u Opole stalo, vypovídal František po návratu ze zajetí. Jeho výpověď je zaznamenána v protokolu, který byl sepsán v Aši, kam byl posléze v roce 1918 přesunut.

Na začátku září 1914 jsme byli u Opole. Dne 8. září obdržela moje rota od velitele praporu podplukovníka Weingrabera rozkaz nahradit 16. rotu a udržet pozici do posledního muže. Drželi jsme naši pozici až do přibližně 6 hodin večer, kdy se Rusům podařilo nás obklíčit a zajmout. Se mnou byl zajat i můj velitel roty poručík Jirsa, velitel čety poručík Hanikir (zraněn) a asi 70 mužů roty, co se stalo se zbytkem, nevím.6

 

Obr. 4 a 5 - Prokol s výpovědí o ruském zajetí, 6. května 1918⁶

Po zajetí byl František společně s dalšími zajatci přesunut z Haliče až do více než 5000 km vzdáleného Tomsku na západě Sibiře a odtud byl přesunut do zajateckých táborů ve městech Novonikolajevsk (dnes Novosibirsk) a Barnaul. Pak putoval sibiřskou Altají do nejvzdálenějšího města Kansk, kde zůstal 2 měsíce, a následně byl přesunut do Omsku. Poslední přesun se udál na jaře 1916, kdy z Omsku odjel pracovat do ukrajinského přístavního města Chersonu, kde zůstal až do konce zajetí.

Dále ve své výpovědi udává, že podmínky v zajatecké nemocnici v Omsku nebyly nikterak dobré a že ranění Rusové tam nebyli s nimi. V lednu 1916 jej v zaj. táboře v Omsku navštívili pracovníci rakouského Červeného kříže.

 

Obr. 4 a 5 - Kmenový list Františka Chrpy¹

Poslední část výpovědi se týká osovobození ze zajetí, resp. jak František unikl na svobodu: "Když se Němci přiblížili, zanechal jsem 20. března 1918 práce a 23. března dorazil do Podwolysztkova (dnes Pidvolochysk), kde jsem se ohlásil u jednoho rakouského jezdectva.".

Obr. 6 - Podpis "Franz Chrpa corp."⁶

Z ukrajinského Pidvolochysku (v některých záznamech psáno též Podwolysztkov, Podvolozisk) se s vojskem přesunul do Novosicu (Novoshychi) u Dublan (Dubliany). O 3 týdny později je evidován u města Stryj a o 10 dní později již v Praze, odkud byl 1. května 1918 dopraven do Aše, kde sídlil 29. záložní domobranecký pluk. Dle rozhodnutí tamní vojenské komise byl František přidělen k 1. praporu tohoto tělesa. Právě v Aši byl o pár dní později 6. 5. 1918 sepsán již zmiňovaný a citovaný protokol s Františkovo výpovědí o ruském zajetí.

Z dalších dochovaných dokumentů se dozvídáme, že byl v zajetí několikrát očkovaný - 1x neštovice, 1x cholera a 2x tyfus. V období necelého jednoho měsíce mezi 8. květnem až 4. červnem 1918 mu bylo umožněno se z ašského záložního pluku navrátit domů za rodinou do Mezihoří. Poslední záznam roku 1918 byl zapsán 11. září a týká se superarbitrace, tedy žádosti o přezkoumání způsobilosti k vojenské službě. Podmínky v ruském zajetí na daleké a studené Sibiři jistě nebyly přívětivé a mnohaletý pobyt patrně zanechal na jeho zdraví trvalé následky.

V dubnu následujícího roku byl desátník František Chrpa opravdu předvolán před lékařskou komisi v Českých Budějovicích "ku zjištění choroby žaludku a plic" a ta 22. 4. rozhodla o jeho odeslání do záložní nemocnice č. 1 v Českých Budějovicích na přezkoumání jeho zdravotního stavu. Odtud se 12. 6. vrátil a dle "nařízení vojenského velitelství v Praze č. 38165" bylo shledáno následující: "K pomocné a strážní službě schopen. Schopnost k povolání snížena o 15 %. Vada byla činnou službou vojenskou způsobena.". Tím byl František dle zdravotnické klasifikace zařazen do skupiny B (schopen s vadou k pomocným službám) a bylo mu oficiálně započtěno období 1914-1918 jako doba válečná pro výměru výslužného.

Poslední záznam v kmenovém listu se týká propuštění z branné moci ke dni 15. 12. 1920 na základě již zmíněných zdravotních problémů, resp. na základě zdravotní kasifikace typu B, která nevyhovovala pravidlům pro jeho další setrvání v československé armádě.

______________________

¹ Kmenový list Františka Chrpy [archiv autora].

² Vyhlášení částečné mobilizace 26. července 1914 [online]. burda-auction.cz, 6. 1. 2019. Dostupné z: https://www.burda-auction.com/cz/aukce-55/show/2848/ostatni-sberatelske-obory-reklamni-plakaty/

³ Halič [online]. wikipedia.org, 6. 1. 2019. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hali%C4%8D
https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/halic

⁴ Vzpomínky desátníka Padevěta [online]. landsturm9.webnode.cz, 6. 1. 2019. Dostupné z: https://landsturm8.webnode.cz/pameti-korp-l-padeveta/#!

⁵ Seznam ztrát (Verlustliste ausgegeben) číslo 154 ze dne 2. 4. 1915 [online]. kramerius.army.cz, 6. 1. 2019. Dostupné z: https://kramerius.army.cz/search/i.jsp?pid=uuid:6b980390-1630-11df-b3c0-0013d398622b

⁶ Protokol o ruském zajetí Františka Chrpy [archiv autora].